Egyptská citronová tráva - řezané sušené listy

Tohle je list, ne stonek. Citronová tráva, kterou supermarkety prodávají do thajského vaření, je bledá dřevnatá spodní část rostliny, krájená nebo naklepaná do kari. Do sklenice se v Egyptě dává čepel - dlouhý šedozelený list nad ní, řezaný a sušený. Táž rostlina, Cymbopogon citratus, ale jiná její část, a zaměnit se nedají. Stonek patří do hrnce. List do konvice.

Voní a chutná po citronu, aniž by ho obsahovala. Práci odvádí citral, sloučenina, která vede i v oleji z citronové kůry, a je důvodem, proč suchá tráva umí dát něco, co se čte jako citrus. Co v ní není, je kyselina. Žádná kyselost, žádné kousnutí, nic, co by srazilo mléko nebo vás poslalo pro cukr jako šťáva z citronu. Výsledek je jasný, čistý a slabě sladký, se zelenou sennou notou pod tím, kterou samotný citron nikdy nemá.

Ta naše roste v Egyptě. Citronové trávě zdejší podnebí svědčí - chce teplo, slunce a vodu, a nilské údolí i delta jí to všechno dávají - seče se přes teplé měsíce, pak se suší a řeže na délku vhodnou k louhování. Koupit ji tady znamená koupit ji blízko místa, kde byla posečena, což u aromatického listu váží víc než u semene nebo kůry.

Prodáváme ji řezanou, ne mletou ani v sáčcích. Řezaný list dá vodě na čem pracovat: dost povrchu, aby olej vydal během pár minut, bez prachu, po kterém je nálev kalný a plochý. Taky je na něm vidět, co jste koupili. Dobrá sušená citronová tráva je šedozelená a lehce stříbřitá, ne hnědá, a měla by přes sáček ostře vonět po citronu, když z něj vytlačíte vzduch.

Louhování: polévková lžíce na šálek, voda těsně po varu, pět až sedm minut, přikryté. Přikrytí tu váží víc než u většiny nálevů, protože aroma, o které jde, je těkavé a odchází s párou. Je taky shovívavější než máta nebo heřmánek - snese deset minut, aniž zhořkne, takže konvice nechaná na stole zůstane pitelná.

Míchaná je lepší než sama a egyptské čajové zvyky to už dávno vědí. Špetka do karkade srazí kyselost ibišku. Se sušenou mátou dá něco složitějšího než obojí zvlášť. S pár plátky čerstvého zázvoru a lžící medu je z ní běžná zimní sklenice ve velké části kuchyní. S ledem a proužkem pomerančové kůry porazí většinu toho, co se prodává jako ledový čaj.

Kuchaři ji používají taky, a většinou ne. Sušený list provoní vývar na kuře nebo rybu i hrnec rýže, když ho svážete do plátna a potom vytáhnete - čepel je na jedení příliš vláknitá. Tím to zhruba končí. Tohle je čajový list, který náhodou funguje ve vývaru, ne kuchyňská bylina.

V Egyptě se sklenice pije obvykle večer, po jídle, a jako každodenní nálev má dlouhou historii tradičního použití. Je to tu podáno jako popis toho zvyku, ne jako zdravotní tvrzení; není to lékařská rada.